historie.xml

<part>
  <para>
    Prvním zákonem o <preklad id="copyright" pad="6"/> byl zákon o
    cenzuře. Smyslem takového zákona nebylo chránit autory nebo je podněcovat
    k tvorbě nových děl - v Anglii 16. století byla práva autorů sotva nějak
    ohrožena. Pokud něco spisovatele povzbuzovalo, byl to právě vynalezený
    tiskařský lis (první kopírovací stroj na světě). Jeho vliv byl velmi silný
    a vláda se, mnohem více než nedostatku, začala obávat přílišného množství
    nových písemností. Tato nová technologie poprvé v historii umožnila
    masový přístup k "rozvratnému čtivu" a vláda potřebovala urychleně získat
    kontrolu nad záplavou tiskovin. Cenzura byla v tomto ohledu stejně
    legitimním prostředkem (správy země) jako např. stavba nových cest.
  </para>

  <para>
    Metoda, pro níž se vláda rozhodla, spočívala v ustanovení cechu soukromých
    cenzorů, nazvaného <preklad id="london_stationers_company" pad="1"/>
    (<emphasis>London Company of Stationers</emphasis>, dále <preklad
    id="stationers_company" pad="1"/>, resp. <preklad id="stationers"
    pad="1"/>, pozn. překl.). Zisk těchto osob se měl odvíjet od toho, jak
    dobře vykonávají svoji funkci. Za to, že budou přísně dohlížet na obsah
    tiskovin, měli <preklad id="stationers" pad="1"/> zajištěný monopol na
    veškerý tisk v Anglii - ať šlo o nová nebo stará díla. Stanovy jim však,
    kromě výlučného práva na tisk, dávaly i právo vyhledávat a konfiskovat
    neautorizované tiskařské lisy a knihy, a dokonce právo pálit knihy
    vytištěné ilegálně. Žádná kniha nesměla přijít do tisku, dokud nebyla
    zanesena do registru společnosti (knihkupců), a záznam do tohoto registru
    vyžadoval schválení od státního <!-- XXX "crown's" - spis "kralovskeho"
    ?--> cenzora, případně cenzuru provedenou samotnými <preklad
    id="stationers" pad="7"/>. Ze <preklad id="stationers_company" pad="2"/>
    se tím pádem stala soukromá a zisková organizace vykonávající informační
    politiku vlády.<footnote><para>O těchto událostech se lze dočíst v
    historii copyrightu. Dobrým zdrojem informací o jejich právních důsledcíh,
    dostupným na Internetu, je pojednání <ulink
    url="http://digitalcommons.law.uga.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1342&amp;context=fac_artchop">"Copyright
    And `The Exclusive Right' Of Authors", Journal of Intellectual Property,
    Vol. 1, No.1, Fall 1993</ulink>, jejímž autorem je Lyman Ray Patterson,
    profesor práva na University of Georgia a uznávaný odborník na copyright.
    Jeho popis této rané etapy copyrightu je stručný a přitom obsažný:</para>
    <para>
      Impulzem, který v dějinách anglo-amerického copyrightu posléze vedl k
      rozhodujícím událostem sedmnáctého a osmnáctého století, byla Zakládací
      listina <preklad id="stationers_company" pad="2"/>, vydaná v roce 1556
      královnou Marií a králem Filipem. Listina dávala <preklad
      id="stationers" pad="3"/> zmocnění vydávat "výnosy, opatření a předpisy"
      ve věci dohledu nad "knihkupeckými řemesly nebo uměními", k tomu právo
      vyhledávat nelegální tiskařské lisy, knihy a jiné předměty a konečně
      pravomoc "konfiskovat, odebírat nebo pálit knihy nebo věci výše
      vyjmenované, stejně jako knihy, které již byly nebo teprve mají být
      vytištěny v rozporu s kterýmkoliv předpisem, zákonem nebo vyhláškou ..."
    </para>

    <para>
      Zmocnění pálit knihy, které jsou v rozporu se zákonem, bylo službou
      panovníkovi (jako zbraň proti neoprávněnému publikování) i projevem
      přízně <preklad id="stationers" pad="3"/> (zbraň proti
      konkurenci). Právo pálit knihy tak ukazuje skutečný důvod k vydání
      Listiny: v nejistém světě zajistit panovníkovi loajalitu <preklad
      id="stationers" pad="2"/> jakožto policistů tisku.
    </para>

    <para>
      (Za poznámku stojí, že <preklad id="stationers_company" pad="2"/> ve
      skutečnosti obdržela tuto královskou listinu 4. května 1557. Za rok
      jejího ustanovení se tak někdy považuje rok 1556, někdy ale 1557.
    </para>
    </footnote>
  </para>

  <para>
    Tento systém byl vcelku otevřeně koncipován tak, aby sloužil prodejcům
    knih a vládě, nikoliv autorům. Do registru <preklad
    id="stationers_company" pad="2"/> se knihy nezapisovaly pod jménem autora,
    nýbrž pod jménem člena této společnosti. Všeobecně se uznávalo, že člen,
    jenž záznam přidal, získal "copyright", tedy výlučné (ve vztahu k ostatním
    členům <preklad id="stationers_company" pad="2"/>) právo vydat konkrétní
    knihu. Pro řešení sporů, zda toto právo bylo nebo nebylo porušeno, měla
    společnost <preklad id="court_of_assistants" pad="4"/><footnote><para>"An
    Unhurried View of Copyright", Benjamin Kaplan Columbia University Press,
    1967, str. 4-5</para></footnote>.
  </para>

  <para>
    Přitom se nejednalo o nový způsob uplatňování copyrightu, který by již
    předtím v určité formě existoval. Nebylo to tak, že by autoři již dříve
    copyright měli a ten teď přešel na <preklad id="stationers"
    pad="4"/>. Zmíněné právo <preklad id="stationers" pad="2"/> bylo právem
    zcela novým, třebaže vycházelo z dávné tradice udělování monopolu různým
    cechům za účelem řízení společnosti. Do té chvíle copyright -
    tj. všeobecné a přitom soukromými subjekty uplatňované právo bránit
    ostatním v kopírování - neexistoval. Díla, která si zasloužila obdiv, si
    lidé, měli-li k tomu príležitost, tiskli zcela běžně, a jen díky tomu
    mnohá z nich přežila dodnes. Bylo samozřejmě možné zakázat někomu šíření
    konkrétního dokumentu - ať už proto, že někoho pomlouval, jednalo se o
    soukromou komunikaci a nebo vláda usoudila, že je nebezpečný a rozvrací
    společnost. To se však jednalo o všeobecnou bezpečnost nebo o ochranu dobré
    pověsti, nikoliv o vlastnictví. V některých případech rovněž existovalo
    zvláštní privilegium (tehdy nazývané "patent") opravňující k tisku
    určitého typu knih. Avšak až do ustanovení <preklad id="stationers_company"
    pad="2"/> neexistovalo nic jako plošný zákaz tisku jako takového. A
    neexistoval ani pojem copyrightu ve smyslu vlastnického práva, které může
    uplatňovat soukromý subjekt.
  </para>

  <para>
    Zhruba po jedno století a jeho třetinu fungovalo toto partnerství mezi
    vládou a <preklad id="stationers" pad="7"/> dobře. <preklad id="stationers"
    pad="1"/> těžili z monopolu a vláda - skrze <preklad id="stationers"
    pad="4"/> - vykonávala kontrolu nad šířením informací. Koncem sedmnáctého
    století však - v rámci rozsáhlejších politických změn - vláda zmírnila
    pravidla cenzury. Tím umožnila, aby monopol <preklad id="stationers"
    pad="2"/> zanikl. To by znamenalo, že se tiskařské odvětví vrátí do
    dřívějšího stavu anarchie. Pro členy <preklad id="stationers_company"
    pad="2"/>, již zvyklé na exkluzivní licence pro tisk knih, to pochopitelně
    znamenalo bezprostřední ekonomickou hrozbu. Jakkoliv mohl konec tohoto
    monopolu být dobrou zprávou pro dlouho odmítané autory i pro nezávislé
    tiskaře, pro <preklad id="stationers" pad="4"/> to byla předzvěst
    pohromy. Ti proto rychle vypracovali strategii, jak si i v novém,
    liberálním politickém klimatu udržet své postavení.
  </para>

  <para>
    Tuto svou strategii založili <preklad id="stationers" pad="1"/> na
    zásadním poznatku, který byl ve vydavatelské branži zřejmý
    odjakživa. Totiž, že autoři nemají prostředky k tomu, aby svá díla sami
    distribuovali. Spisovatel potřebuje jen pero, papír a čas. Distribuce
    knihy však vyžaduje tiskařský lis, distribuční síť a počáteční investici
    do materiálů a do sazby. <preklad id="stationers" pad="1"/> takto
    usoudili, že lidé, kterí píší a kteří chtějí, aby jejich práce byla
    všeobecně dostupná, budou spolupráci s vydavatelem vždy potřebovat. Tuto
    skutečnost využili <preklad id="stationers" pad="1"/> do
    krajnosti. Předstoupili před parlament a předložili zde návrh, který v té
    době zněl neotřele: autoři by měli mít přirozené a nezpochybnitelné
    vlastnické právo na to, co napsali. A dále, že toto právo by - podobně
    jako jakýkoliv jiný typ vlastnitví - mělo být přenositelné prostřednictvím
    smlouvy.
  </para>

  <para>
    Se svým návrhem <preklad id="stationers" pad="1"/> v parlamentu uspěli,
    přičemž se jim podařilo vyhnout se nenáviděné cenzuře: nové "právo ke
    kopírování" totiž mělo vycházet od autora. <preklad id="stationers"
    pad="1"/> věděli, že autor má sotva jinou možnost, jak šířit své dílo, než
    je předání tohoto práva vydavateli. O podrobnostech se sice vedly právní i
    politické spory, avšak oba podstatné rysy návrhu jimi nakonec prošly
    nedotčené a staly se součástí anglického statutárního práva. Prvním
    zákonem, který lze považovat za copyright v moderním slova smyslu, byl
    <preklad id="statute_of_anne" pad="1"/> (<emphasis>Statute of
    Anne</emphasis>, pozn. překl.). Schválen byl v roce 1709 a roku 1710
    vstoupil v platnost.
  </para>

  <para>
    Mistři (v obhajobě) copyrightu často vyzdvihují právě vydání <preklad
    id="statute_of_anne" pad="2"/> jako moment, kdy se autorům konečně dostalo
    ochrany, kterou si již dávno zasloužili. A i dnes se na něj - ať už v
    právní argumentaci nebo v tiskových prohlášeních - vydavatelský průmysl
    odvolává. Avšak vykládá-li se tento zákon jako vítězství autorů, je to v
    rozporu se zdravým rozumem i s historickou
    skutečností.<footnote><para>Patterson v [1] dokonce říká: "To, že se
    statutární copyright vysvětluje jako copyrightu autorů, je však jeden z
    největších bludů v dějinách lidstva."</para></footnote> Autoři, kteří
    copyright nikdy předtím neměli, neviděli ani teď důvod, proč by se
    najednou měli dožadovat poněkud podivné pravomoci omezovat šíření svých
    děl. A také se jí nedožadovali. Jedinou skupinou, kterou ohrožoval zánik
    monopolu <preklad id="stationers" pad="2"/>, byli <preklad id="stationers"
    pad="1"/> sami, a <preklad id="statute_of_anne" pad="1"/> byl
    bezprostředním výsledekem jejich kampaně a jejich lobbování. Podle
    tehdejšího lorda londýnské čtvrti Camden <preklad id="stationers"
    pad="1"/> "... přišli do parlamentu s peticí a se slzammi v očích a
    vypadali zoufale. Aby vzbudili soucit a přiměli parlament k přiznání
    existenčního zajištění formou zákona, si s sebou přivedli i manželky a
    děti<footnote><para>Kaplan, strana 6.</para></footnote>." Protože chtěli,
    aby jejich návrh zněl schůdněji, navrhli, že copyright bude vycházet od
    autora a že to bude určitá forma vlastnictví, kterou lze prodat
    komukoliv. Správně předpokládali, že kupujícím bude ve většině případů
    tiskař.
  </para>

  <para>
    Tento návrh byl chytrým taktickým manévrem. Parlament neměl zájem na
    opětovném zavedení centrálně řízeného monopolu na obchod s knihami, který
    by dával králi možnost k obnovení cenzury. Postoj <preklad id="stationers"
    pad="2"/> výstižně popisuje Benjamin Kaplan, emeritní profesor práva na
    Harvardské univerzitě a uznávaný odborník v oblasti copyrightu:
  </para>
  <para>
    <blockquote>
      <para>
	<preklad id="stationers" pad="1"/> formulovali problém tak, že nemohou
	produkovat tak "křehkou komoditu", jako jsou knihy, a motivovat
	vzdělané lidi k jejich psaní, aniž by disponovali ochranou proti
	pirátství... Autorství jako takové v sobě zahrnuje jistý právní vztah
	mezi autorem a rukopisem díla, ale otázka je, nakolik je tento
	vztah podstatný. Pokud by se tisk (ve smyslu obchodního odvětví)
	nevrátil do sféry monopolu (tzn. autorství by zůstalo "univerzálním
	patentem"), autoři by sami měli tendenci zmínit se o svých
	elementárních právech ve vlastních knihách. Přitom by jim ale bylo
	jasné, že prodáním rukopisu tato práva (fakticky) přechází na
	vydavatele, jako tomu bývalo dosud... Myslím si, že ve zdůraznění
	zájmů autora společně s jejich vlastními zájmy viděli vydavatelé
	určitou taktickou výhodu a tato taktika se projevila i v dikci
	zákona. <footnote><para>Kaplan, strana 7 až 9.</para></footnote>
      </para>
    </blockquote>
  </para>

  <para>
    Takto, v historických souvislostech, je <preklad id="statute_of_anne"
    pad="1"/> důkazem svědčícím proti copyrightu. Již zde lze najít veškerý
    aparát moderního copyrightu, i když ještě v nemaskované pdobě. Je zde
    koncept copyrightu jako vlastnictví, přičemž zamýšlenými vlastníky nejsou
    autoři, nýbrž vydavatelé. Mluví se zde o motivaci autorů k psaní knih a
    prospěchu, jaký z toho má mít společnost. Ovšem bez vysvětlení, proč by
    autoři bez copyrightu neměli knihy psát. Argumentace <preklad
    id="stationers" pad="2"/> namísto toho spočívá v tvrzení, že vydavatelé si
    nemohou dovolit tisk knih, aniž by měli ochranu před konkurencí. A také,
    že bez regulace se nelze spolehnout na to, že všichni tiskaři budo díla
    reprodukovat věrně. Z toho se vyvozuje závěr, že autoři, neuvidí-li
    možnost spolehlivé distrubuce, budou méně tvořit.
  </para>

  <para>
    Vezmeme-li v úvahu tehdejší technologie, nebyla tato argumentace
    nesmyslná. Dokonalou kopii tištěného díla sice nebylo možné vytvořit bez
    přístupu k lisu, na němž byl vytištěn originál, a bez typografa, který jej
    vysázel, nicméně z hlediska spolehlivosti reprodukce měl systém založený
    na výlučném právu ke kopírování určitou logiku. Kromě toho byli vydavatelé
    účinně donuceni za tato výlučná práva k tisku skutečně autorům
    platit. (Ačkoliv ve skutečnosti někdy platili <preklad id="stationers"
    pad="1"/> i předem, ve snaze zajistit, že konkrétní dílo bude skutečně
    dokončeno a dodáno k tisku.) Autoři, jimž se podařilo toto nové právo
    tiskařům prodat, neměli žádný důvod si stěžovat. Na druhou stranu je
    přirozené, že o autorech, kteří takové štěstí neměli, se toho příliš
    neví. Všeobecné přijetí "autorského práva" pravděpodobně přispělo k tomu,
    že autoři měli stále menší příjmy od mecenášů. <footnote><para>"Five
    Hundred Years of Printing" strana 218 až 230, S. H. Steinberg, Penguin
    Books, 1955, zrevidované vydání 1961</para></footnote> Někteří autoři se
    teď dokonce mohli živit výhradně z autorských poplatků, o něž se s nimi
    dělili vydavatelé. Co do počtu autorů to však byla vždy jen velmi malá
    část. Díky tomu, že copyright mohla v libovolný okamžik vlastnit jen jedna
    strana, se též omezilo šíření verzí, které se nějak odlišovaly od
    originálu - tento problém štval autory ještě více než plagiátorství a
    přitom neexistoval snadný způsob, jak vyzdvihnout, nebo naopak odmítnout
    konkrétní verzi.
  </para>

  <para>
    Celkem vzato je však historická výpověď jasná: copyright navrhli
    distributoři, a to pro ně samé. Nikoliv autoři.
  </para>

  <para>
    Zde je to tajemství, jež se současná "copyrightová lobby" nikdy neodváží
    vyslovit nahlas. Neboť jakmile by to jednou učinila, zahanbujícím způsobem
    by prozradila skutečný smysl veškeré legislativy spojené s
    copyrightem. <preklad id="statute_of_anne" pad="1"/> byl pouze
    začátek. Uznáním přepokladu, že by copyright měl existovat, se anglická
    vláda sama ocitla pod tlakem, aby jeho znění dále a dále
    doplňovala. Následovala dlouhá série legislativních změn. Z ní však nejsou
    důležité konkrétní zákony a verdikty, nýbrž kdo tyto změny inicioval: bylo
    to stabilní ekonomické odvětví, které si mohlo dovolit soudní spory a
    lobbování, a to po dobu několika desetiletí. Tedy vydavatelé, ne
    autoři. "Autorské právo" (a jeho úpravy) navrhovali vydavatelé ze svých
    vlastních ekonomických zájmů, a pouze poté, co přišli o berličku monopolu
    původně zavedeného pro účely cenzury. Jakmile se ukázalo, že tato taktika
    funguje, začali lobbovat za zpřísňování copyrightu.
  </para>

  <para>
    A tento vzorec se opakuje dodnes. Kdykoliv Kongres (Spojených států)
    doplňuje znění nebo pravomoci copyrightu, je to na nátlak vydavatelského
    průmyslu. Někteří lobbyisté stále omílají příklady výjimečných autorů nebo
    hudebníků. Tedy konkrétní lidské tváře, za něž je nutno bojovat. Vždycky
    je však docela jasné, o co ve skutečnosti jde. Stačí se podívat, kdo platí
    právníky a lobbyisty a jaká jména figurují v soupisech soudních případů -
    jsou to jména vydavatelů.
  </para>

  <para>
    Několik staletí trvající kampaň vydavatelského průmyslu za silný copyright
    však není jen reflexivním "záborem území". Z ekonomického hlediska je to
    přirozená reakce na stav technologií. Tiskařský lis a později i analogový
    záznam zvuku byly technologie, které neoddělitelným způsobem spojovaly
    dílo a způsob jeho distribuce. Autoři potřebovali vydavatele stejně, jako
    elektřina potřebuje vedení. Jediný způsob, jak dostat dílo ke čtenářům (a
    později k posluchačům), byl tisk ve velkém: vyrobit tisíce identických
    kopií najednou a ty pak dopravit na konkrétní místa distribuce. Dříve, než
    vyjádřil souhlas s takovouto investicí, se každý vydavatel samozřejmě
    snažil nejprve odkoupit, případně si pronajmout od autora copyright. A se
    stejnou samozřejmostí lobboval u vlády: čím mocnější legislativa, tím
    lepší ochrana investic.
  </para>

  <para>
    To samo o sobě ještě neznamená vykořisťování, je to jen prostá
    ekonomika. Z hlediska obchodu je tisk knihy nejistým a riskantním
    projektem. Zahrnuje to vysoké počáteční náklady na médium (ať už je to
    papír nebo, v případě záznamu zvuku, magnetický pásek, vinylová deska nebo optický disk) i složité a
    drahé zařízení pro zápis obsahu na něj. K tomu přidejme skryté náklady
    na kontrolu <preklad id="master_copy" pad="2"/>: pokud by se zde objevila
    chyba, znehodnotilo by se celé jedno vydání. Vytvoření bezchybné verze
    díla vyžaduje od vydavatelů i od autorů značné úsilí ještě předtím, než
    začne samotný tisk. Zde není mnoho prostoru pro postupný nebo evoluční
    proces; dříve, než se dostane k publiku, musí být dílo dovedeno téměř k
    dokonalosti. A pokud jakákoliv chyba unikne kontrole, je nutno ji
    tolerovat i ve výsledném produktu. Tedy přinejmenším do doby, než se celý
    proces spustí od začátku, pro další vydání. Vydavatel také musí jednat o
    ceně a připravit distribuční kanály. To není jen otázka rezervace, nýbrž i
    nákladů na fyzickou distribuci - po silnici, vlakem nebo v přepravních
    kontejnerech. A nakonec, aby toho nebylo málo, je vydavatel nucen utratit
    ještě další peníze za marketing a získání publicity. To aby měl větší šanci,
    že se mu výše zmíněné náklady alespň vrátí.
  </para>

  <para>
    Zjistíme-li, co všechno musí předcházet tomu, aby dílo vydělalo alespoň
    penci, není se co divit, že se vydavatelé o copyright tvrdě
    zasazují. Počáteční investice - a tedy riziko - spojené s jakýmkoliv
    konkrétním dílem jsou větší na straně vydavatele než na straně
    autora. Autoři by si sami od sebe zřejmě kontrolu kopírování nepřáli,
    vydavatelé si ji však přejí. A je-li svět plný vydavatelských společností i s
    jejich marketingovými odděleními, která žijí z autorských poplatků,
    potřebují autoři vydavatele ještě mnohem více. Koncentrace výnosů z
    distribuce pak nevyhnutelně vede ke známé logice "závodů ve zbrojení".
  </para>
</part>